Zážitky jsou na památku

Nic nového pod sluncem. Vím. Přesto – některé bychom rádi z paměti vymazali. Lidské vztahy čas od času podezřívám z toho, že jsou pole neorané. Představuji si holou pláň, kterou postupně zbrázdí pohledy, myšlenky, slova, kontakty.

Je toho hodně, co v nich může nebo nemůže nastat a co my s tím, ptáme se většinou bezradně. Nevíme a nikdo nás to nenaučí. Musíme pátrat všemi možnými čidly. Je to vůbec v lidských silách?

„Budu ti vyprávět svůj láskyplný - v uvozovkách - sourozenecký vztah,“ začíná moje kolegyně s vděčností k mému nastavenému uchu. Sedíme u kávy a deci vína v příjemně mdlém odpoledni malé kavárny. To vyprávění však mdlé nebude, jak se záhy vyjeví. Slibuji, že se nudit nebudete. On totiž život není ani kapku nudný!

„Se sestrou jsme se nevyvedly. Jedna pro druhou,“ takhle nějak se mi začíná svěřovat zmíněná kolegyně. Nestačí, že jí stokrát mohu říkat, že z mého pohledu je mimo provinění. Ne, ona to zřejmě bere jako vlastní selhání. Aniž by si „svou“ vinu řádně zdůvodnila. Když její příběh poslouchám, přichází mi nad slunce jasnější, kde je jádro pudla. V panování problému P. Ano, v panování peněz. Je to fenomén dneška a umí napadnout i ty dosud těsné rodinné vztahy. Vendula je křehká zranitelná bytost, její sestra obryně se sebevědomím na patřičném místě. A ač se to bude zdát neuvěřitelné, opravdu jsou z jednoho lidského hnízda. Ale – každá se svým osobitým portrétem. Vendula vypráví a já se pokusím o věrohodné vykreslení obou.

„Tváří v tvář mrtvému tátovi mi u jeho rakve padla kolem krku, a jakože všechno dobrý, a tak to bude i dál, naříkala Magda v ty černý minutě a já jí to věřila,“ vzpomíná trpce Vendula. „Její láska k penězům a všemu, co může zpeněžit, je odjakživa středem jejího zájmu. Zaútočila tvrdě a tátův byt provětrala skrz naskrz. Hledala závěť. Před lety zdědila po babičce dům, já později po mámě byt. Bůhví co s tím dědictvím udělala, že zase měla fůru dluhů. Bezdětná, rozvedená. Dozvěděla jsem se, že přehodila orientaci a vydržuje si přítelkyně. Léta letoucí jsem jí půjčovala svůj byt k jejím milostným touhám. Vždycky jsem si myslela, že k těm správně zaměřeným. Pak mi jednou vyměnila klíč s tím, že soukromí v mém bytě je jí nadevše. Velkoryse mi nabídla svůj pronájem garsonky se slovy, ty si brzy vyděláš na nový. To už bylo přes míru, ale ona můj nesouhlas nechápala. Přestaly jsme se vyhledávat. Tátovou smrtí tu byla zase šance k jejímu možnému zbohatnutí. Tím magnetem byl tátův byt v osobním vlastnictví na, jak se říká, lukrativním místě. Zapomněly jsme ale na něco, co se prozrazuje právě při posledních věcech člověka. Na existenci kohosi neznámého, který se právoplatně objeví, ať chceš nebo nechceš. Dozvíš se, že je tvým bratrem, i když vlastním jen napůl.“ Dívám se překvapeně a Vendula to vzápětí komentuje. „Díváš se překvapeně tak, jako jsem byla překvapená i já,“ a pobaveně dodává,“ ale to nejděsivější překvapení postihlo mou natěšenou ségru. Při pozůstalostním řízení jsme byli v místnosti najednou tři! Tím třetím byl on. Notářka ho oslovovala pane kolego, zřejmě někdo ze společnosti právníků, napadlo nás asi obě dvě. Zpočátku nic nenasvědčovalo pro nějakou pohromu. No nakonec se z něho vyklubal náš brácha. Tak jsme zjistily, že táta měl ještě syna. Byl tu, navíc právník a měl v ruce závěť, kterou táta sepsal při jeho plnoletosti a daroval mu svůj byt. Ten brácha je o čtvrt století mladší než my dvě. Máma o něm nejspíš nevěděla a z toho jsem rozčarovaná,“ povzdechne si Vendula a zase si připisuje vinu za to, že Magdě nepřenechala svůj byt. Ztratily léta nezájmem o sebe.

Vmísím se do jejího monologu tak často, jak mi to dovolí, abych předbíhala ty její provinilé myšlenky. Během jejího povídání jsou až neodbytné. Moje útěšná slova nejsou až tak důležitá, myslím si, aniž bych očekávala, že omyl je pravdou.

„S tebou je to báječné, ty všechno přesně pojmenuješ,“ uctí mě kolegyně bombastickou poznámkou. Chválabohu, pomyslím si, snad tahle terapie za přispění několika deci tokajského se nemine účinkem. Jisté ale je, že na slovech in vino veritas něco bude.

Někde výš jsem zmínila myšlenku, že život není ani kapku nudný a to nepochybně potvrdí každý z nás. A tak nás spisovatel František Kožík snad ani nepřekvapí otázkou: „Nejsou náhody vlastně náš pravý osud?“

Zážitky jsou na památku, pronesla nedávno bezmála stoletá pacientka a já to s úsměvem předávám dál. Ale s nezbytnou připomínkou – jak které.