Nic lidského tu není cizí

Čekárna u lékaře bývá i určité zázemí. Já vím, dá se namítnout, jak pro koho. Pro někoho jsou ty minuty, někdy delší než hodiny, dobou strachu, představ, neklidu.

To když se jedná o něco nakousnutého, nerozřešeného, prostě o záhadu, jak si pacient rád vsugeruje.

Pro někoho jiného je to doba milé návštěvy u usměvavé a trpělivé paní doktorky, která předepíše léky na naše bolístky, případně pofouká naši chvějící se dušičku. Každopádně to je  společenské setkání. Čekárna, o které bude řeč, je oázou mnoha lidí v kteroukoli denní dobu, protože z ní směřují kroky pacientů ke dveřím tří lékařek. Všechny pracují klidně, svědomitě, jen lidé to jaksi neoceňují. Jsou neklidní, hádají se, vykřikují, chtějí předbíhat, prostě nic lidského jim není cizí. Poslechněte si.

„Kdo je poslední k doktorce Černé?“ Chvíli ticho a znovu stejná otázka. Mladá energická žena si odpoví, nikdo a rázně přikročí k jedněm dveřím a stejně tak na ně zaťuká. Stará paní, ve svém věku už nedoslýchavá, s pomocí hole vstává a nárokuje si právem své pořadí. Ovšem jemně, dokonce jakoby bázlivě, a to nemá. Odpusťme však stařence její společenský přehmat. Pochází ještě ze staré školy, kdy slušnost a zdvořilost patřily ke koření života. Pokud by dobře slyšela, dozvěděla by se, že je bába nedoslýchavá, ať sedí a nezaclání a čeká, až na ni přijde řada. Nikam nepospíchá, své už má za sebou, nechť se vyhřívá v teplé čekárně, kde jí nic nechybí. Uznejte, pozoruhodná slovní kaskáda.

Mladá generace není však jen taková, jak ji právě popisujeme. Mívá své různé podoby a ty mohou být až mile překvapující. Mladík, který si mladou dámu se zájmem prohlížel, když vstoupila, zapomíná na mužský obdiv k ní, ten už jasně ochladl při jejích prvních slovech a hrne se do boje proti něžnému pohlaví. Řekne jí chlapsky od plic, kdo je, vlastně ji tak představí nám všem. Omlouvám se, nebudu jeho slova opakovat, patří do zvířecího slovníku, ale všechna čest, řekl jí pravdu. Odešla, jak jinak, a tak se jenom okrajově objevila v našem houfu.

„Posuňte se, pane. Máte tam ještě místečko,“ začíná nová konverzace.

„Mám, ale neposunu se. Jsem už usazený, nebudu se hýbat.“

„To je zvláštní,“ řekne na to ženský hlas.

„Proč by bylo? Mám právo na toto místo. Až budu vyvolán, opustím jej.“

„Vy jste podivín, vy jistě žijete sám,“ proniká hlas do napjatého ticha.

Další slova zaniknou v rozmáchnutí života, neboť se otevřou dveře a je tu bodrý muž a žadoní o to základní, když zahlaholí.

„Nemáte něco dobrého k jídlu?“

Mnozí z přítomných se usmějí, ale on si bez bázně a hany vyhlédne ženu středních let a kyprých tvarů za účelem splnění svého přání.

„Mám jablko,“ řekne ona překvapeně, ovšem on je překvapen neméně.

„Jablek, těch mám," pohrdavě mávne rukou.

Usedne vedle ní doufaje, že svůj postoj změní. Nestane se tak v té ani v kterékoli příští minutě. Nicméně paní přejíždí očima přítomné, zvláště pak ženy, neboť věří, že vzniklou přízní neznámého vzbuzuje závist. Její pýcha však brzy pohasne. Pán je hlasitý a za svá slova se nestydí. Je to rozený řečník. Paní se však stydí a má teď proč, vždyť padají otázky na tělo, navíc na to její, a padají na veřejnosti, která se nachází v takovém poklidu, časem netísněna a vtipná slova jsou odměňována úsměvy. Muž se baví a baví i spolupacienty. Hýří choulostivými vtípky a je rád na světě. Život tryská jako gejzír, někdo očekává další pikantnosti, jiný zase doufá v něco velkolepého, co má možnost vyslechnout právě jenom tady. Paní má nejdříve rudé skvrny před očima, pak se objeví skvrnky na její pěstěné pleti a roztančí se dál, až naleznou svůj stánek i na krku. Lékařský posudek by byl na místě, neboť čekárna, v níž se náhodně scházíme, patří kožnímu oddělení.

Nejvíce se ženy dotkne, když její veselý soused zaloví v nejbližší kapsičce a zašustí papírkem. Papírek skrývá hašlerku. Je jediná? Těžko říct. Faktem zůstává, že se žádná další neobjeví. Muž  ji s rozkoší převaluje na  jazyku a přitom si halasně připomíná starobylost a honosnost svého rodného města. Začíná velebit  Prahu  svými vědomostmi přímo mazlivě. Jen velkolepý chrám na Malé Straně mu jaksi uniká. Přesněji uniká mu jeho název a tady se obrací na nejbližší bytost o radu. Od určité chvíle zamračená paní přece ví, že chrám je odnepaměti Mikulášský, ovšem neposkytne neuctivému sobci s hašlerkou ani hlásku nápovědy a zcela nepokrytě se směje jeho neznalosti. Muž, bodrý až do morku kostí, rád, že je ve veselé společnosti, se taky připojí bujarým smíchem. Ale co to? V ten okamžik právě žena ustala. Něco nevyzpytatelného, vyšší zlá moc, ji ovládne v jedinou krátkou chvíli.

„Máte vy vůbec základní vzdělání?“ zeptá se pochybovačně.

„Měl bych mít,“ odpovídá muž zvesela.

„A víte vy co?“ vyhrkne žena neočekávaně. „Já mám vilu v Příbrami a s vámi se nebudu zahazovat.“

Její společník se rozesměje na plné kolo.

„Já o vaši vilu přece nestojím. A o vás? O vás už vůbec ne,“ řekne svým svérázným tónem. „Já mám svoji Boženku a máme se rádi jako před čtyřiceti lety.“

Co k tomu dodat? To nejdůležitější. Sestra zavolá pacientku z Příbrami do ordinace, kam se ona velice ochotně před publikem ztrácí.

Souboj silných slov vypukne mezi dvěma muži ne mladými, ne starými, avšak nadanými zvýšenou citlivostí na své osoby s vycíděnými botami. Vždyť taky k lékaři se chodí po předcházející řádné očistě. Dupnutí na nohu, jakkoli neúmyslné, uštědří botě flíček špíny a člověk málem ztrácí právo být člověkem. Nevraživé emoce utne naštěstí další moment.

Do rozbouřené kohoutí hladiny vejde, snad spíš vpluje, velmi elegantní padesátnice v moderním úpletu béžové barvy sladěném hnědými doplňky. Milost v její tváři je podmanivá a není tedy divu, že mužská válka končí. Pleť s nádechem broskve září. To je nutné vědět kvůli sledu příštích událostí, protože… Její tvář se náhle mění, bledne a očima hledá pomoc.

„Prosím, mám nemocné srdce a jdu jenom na injekci.“ Nikdo se kupodivu nehádá a stojící hloučky u dveří ordinace hladově číhající na svůj okamžik, dokonce ustoupí. Než však žena stiskne kliku, ozve se rána tak nečekaná, že čekárna propadne hrůze. Žena omdlela. Někdo ji zachytil a opatrně položil na lavici. Doktorky provádějí resuscitaci, ale to už pacientka, patřící na chvíli k nám, nežije. Přišla si sem pro smrt, a kdo ví, jestli vlastně stačila důstojně oslavit padesátiny. Nevěřícně jsme se dívali na bílé plátno, kterým ji přikrývali. Byla tady a už není. Nebyla jsem asi sama, kdo se bál v tu chvíli myslet víc než obvykle, dotknout se pomyslné hranice mezi životem a smrtí, dvou pólů lidského jsem – nejsem. Nastalo ticho a čas se nehýbal a nebyl tu s námi. Netrvalo však dlouho a byli jsme mu vráceni, jak zákon života káže.

Do ztichlé čekárny vletěla osoba ženského pohlaví, věku neurčitého, snad spíše mladšího, vyžadující společnost jakéhokoli rázu, za každou cenu lidi, aby se mohla rozpovídat, ptát se a ani nečekat na odpověď, ale slyšet lidský hlas, který, když může a chce, má i kouzelnou moc.

Navštívila nás žena oblečená čistě, však velmi ležérně, dá se říct nedbale, nedbající na obdiv, však ani na údiv. Žena svérázná, tak trochu ojedinělá ve svém chování, kterým upoutává.

„Přeju vespolek dobrý den. Venku je krásně a vy tady zbytečně okukujete jeden druhého, styďte se. Jste nemocný, cha, cha, to si jenom namlouváte, nevíte nudou, co dělat, kam jít, tak jste přišli sem. Je tady klid, pohoda, teplo, nespěcháte.“

Navštíví každého a spoustou otázek velice trefných nás zahání do kouta.

Čekárna se odvrací, není ochotná vypovídat, otáčí se na opačnou stranu, simuluje hluchotu a přitom se baví nekončícím monologem. Ten ovšem nečekaným zvratem vrcholí, obecenstvo je ohroženo v samé své podstatě a brání se. Pacientka neví, do kterých dveří má jít, ale někam půjde, hrozně spěchá, šíleně spěchá a tvrdí, že čeká vzácnou návštěvu, moc vzácnou návštěvu.

„No moment“, ozve se z davu. „My taky spěcháme, taky čekáme návštěvu nebo na ni jdeme. Ať chcete jít, do kterých dveří, nikdo vás nepustí.“

„To není možný,“ zahořekuje spěchající, „já strašně, strašně spěchám. Musím rychle odtud, moje návštěva nesmí čekat. Já jsem dostala průjem, vykřikne najednou a mizí za dveřmi s patřičným označením.“

Díváme se po sobě, usmíváme se a pokyvujeme hlavami, ve kterých se rodí soucit a snad i pochopení. Když se vrací, čekárna je zvědavá, náhle společenská, a tak trochu provokuje.

„Vzácná návštěva, říkáte. Nenapadá nás nic jiného, než že je z jiného světa nebo z jiného století či snad z jiného těsta?“

Neprozradí, jenom ještě řekne a slzy už jsou na krajíčku. „Kdybyste věděli, jak vzácnou návštěvu já čekám.“

Už se na nic neptáme, necháváme ji jejímu světu, nemá to v něm rozhodně lehké.

Když odcházím, čekárna je málem prázdná, tady už není o čem psát. Zato tam, kam chodím den co den pobývat se svými pacienty, je příběhů nekonečný zdroj. Tak zase příště…