Kolikátého je dnes

bývá moje každodenní otázka pro několikačlenné publikum mužů a žen v seniorském věku. Dny se tady sobě podobají jako vejce vejci. Vyzývavá nápověda na nástěnce je všem na očích. Přesto moje „třída“ tápe a přemýšlet je trápení.

Většinou se neví nic konkrétního. Vzápětí zazáří jedinec se zjištěním roku 1914, který uvádí jako současný letopočet a k tomu slavný Švejkův výrok „Tak nám zabili Ferdinanda, paní Müllerová!“

Obávám se, že takové legraci nerozumím, ale na tom nesejde, neboť je to pacientova pravda a on při ní zůstává. Netřeba mu vysvětlovat, že svět je už mnohem dál, je třeba se jen o takové pravdě zmínit a nepodsouvat ji. Rušila by. Dost možná, že to dnešní datum ví přesně. Mnozí spolupacienti se jen potutelně usmívají. Ještě jednou na závěr se zeptám na dnešní datum. Někteří vědí, jiní očima kloužou po nápovědě na nástěnce a někteří nechají na druhých, ať se snaží za ně. Se správnou odpovědí pak spěchají jako ozvěna.

Sedící pacientka v křesle se ptá, proč se tak dlouho čeká. Jsem ještě na začátku své terapeutické práce a její odpověď na mou zřejmě nelogickou otázku „Na co?“ ji rozezlí.

„No přece na vlak! Jsme na nádraží, ne?“

Tápu v mysli po poctivé odpovědi, když tu mi přispěchají na pomoc nejbližší pacientky.

„Nechte ji bejt, vona je cvok, furt jen čeká na vlak.“

Začínám se trápit myšlenkou, že nepomáhám, že to neumím, že to nezvládám. Mé pochybnosti o sobě samé se hromadí. Naštěstí mám doma zázemí plné pochopení, a tak se mohu vypovídat. Využívám toho vrchovatě. Den co den po práci mluvím o své práci. Vždycky někdo z mé rodiny naslouchá, pofouká moje pochybnosti a řekne: „Jsi dobrá, já bych to dělat nemohl, já bych to dělat nemohla,“ a já druhý den, plná očekávání a elánu, vcházím do zamčených prostor a po kapsách mám novinky o světě za zavřenými dveřmi. Chtějí k němu, aspoň někteří z nich, patřit a ptají se po něm. Po světě za zavřenými dveřmi, ve kterém mnozí z nich už jenom bloudí.

„Já tu na vás čekám, vy jediná mi můžete pomoct, než to zapomenu,“ sděluje mi naléhavě jinak ostýchavý pacient. „Řekněte mojí mamince, ať za mnou přijde, řekněte to mojí mamince,“ opakuje skoro zoufale a nejspíš myslí manželku. Hned na to se ozve téměř jako děcko s neskrývaným pláčem. Trochu ho upokojí moje nabídka k procházce. Počasí láká ven, a já lákám svoje svěřence. Být u toho, když se probouzí dubnová příroda… Neodolají. Jaro je tu.

Venku se rozzáří a vší silou se drží na nohou, aby je unesly při jejich dětinské radosti z náhlé svobody. Někomu se daří, někdo zesláblý ztrácí rovnováhu, jiný se trmácí v křoví. Náhle nejsme pohromadě a já zkouším nalézt svůj klid a současně svoje ovečky. Díkybohu sami se po chvíli ozývají. Až na jednoho. Slyším jeho brumlání, jeho trpělivé škemrání o pomoc, ale ať se snažím sebevíc, vyprošťovací manévr se nedaří ani se spoluúčastí dvou dalších pacientů. Šípková růže nám brání v jakékoli pomoci, její trny chrání svoje teritorium. Pacient pomocníci to vzdávají. Zůstávám sama. Jak ho osvobodit, ptám se v duchu zoufale, a jak se tam vlastně proklestil? Sama takovou šanci nevidím. Mít tak kouzelný prsten, napadá mě v té tísni, ale žádné kouzlo se nekoná. Je to jenom na mně. Ze šrámů od trní mi teče krev, ale to já vůbec nevnímám. Přece musím nad takovou přírodní nehorázností zvítězit a toho milého pacienta vysvobodit! Zavřu oči, zatnu zuby a vítězoslavně držím trní nad hlavou. Utvoří se loubí a zmatený pacient vychází z šípkového vězení. Pro jistotu mu podám ruku a on šťastně hlesne: „Paní učitelko, mám vás moc rád.“ Bývám vždycky zaskočena láskyplným vyznáním pacientů skoro až k rozpakům a pokaždé se ve mně usídlí pokora a jsou všichni se mnou víc a já s nimi stejně tak.

Mou nedávnou nespokojenost s neukočírovanou odpovědí na příjezd vlaku zažene drobný věčně hladový stařík sdělením, že spěchá na tramvaj, jede do Nuslí, ale předtím by si dal bůček a k tomu pivko. Jeho slova vyslechnu s úsměvem, na víc se neptám. Po chvíli mi šeptem a se šťastným úsměvem sdělí, že tady vojákuje a za dveřmi je vojenská správa, kam se potřebuje dostat.

„Vojenská správa už má dnes zavřeno,“ řekne vážným hlasem a jakoby samozřejmě má kolemjdoucí kolegyně. Začínám chápat. Jejich svět je třeba brát jako reálný. Stejně tak svérázné odpovědi, když se ptám na dnešní datum nebo na to, kde jsme. I v USA i Mexiko se změní Česko, ačkoli v nich tázaný pacient nikdy nebyl.

Budeme-li brát některé děje života se smířlivým nadhledem, jistě dáme za pravdu myšlence moudrého Menandra. „Nežijeme, jak chceme, ale jak umíme.“ V moudrech moudrých jsem ještě našla povzbudivá slova  E. M. Remarqua a ráda se s vámi o ně podělím. „Život neměl v úmyslu udělat nás dokonalými. Kdo je dokonalý, patří do muzea.“ A to je dobré vědět.