Chcípl pes

Tak trochu zpověď dítěte své doby. Jak se nám dnes žije? Jsem jeden z příběhů za všechny. Mám pronajatou hospodu. Denně vařím čtyři pět jídel.

Teď nemám prakticky pro koho. Pár stavebních dělníků, pár hladových z blízkého zahradnictví u výdejního okénka. Pak už jsem tu sám. Dva pracovníky jsem propustil, servírka chodí zadarmo mýt nádobí. Ručně. Nemám myčku. Mám úsporné zázemí a ta by se tam nevešla. PES mi zasáhl do života jako mnohým z nás. Chcípl PES naopak vzedmul naději. Jen tak ji nepustím. Už jako kluk jsem měl plnou hlavu radostného plutí životem.

Jsem spíš optimista, ale nebudu si lhát do kapsy. Mizerná doba je teď. Paradox na paradox. Začnu rodiči. Oba jsou, i bez covidu, na tom špatně a to jsou v raném důchodovém věku. Táta s ultra novým srdcem od mladého dárce se cítí náramně. Máma, silně nedoslýchavá, mu ze života dělá peklo. Táta se před operací loučil s kamarády i někdejšími láskami. A máma na to? Kdybych tohle věděla, řekla, žádnou operaci bych ti nevyjednala. Nechala bych tě chcípnout jako toho psa. Aniž by tušila, trefila se do aktuálního slovníku.

Já ovšem jedu dál. Doslova. Honička přes vesnice. Zpanikařil jsem. Jasná jedna nula pro ně. Ujížděl jsem policajtům se zbytky alkoholu. Vzali mi papíry. Mně závislému na dodávce surovin pro hospodu. Protáhl se z toho rok. Teď jsem před finále, dřu teorii, oprašuju pedály. Nic není jako dřív. Bude mi čtyřicet a jezdím od sedmnácti. Suma sumárum moje dny jsou bez řidičáku, s konečně ukončeným potácivým vztahem po patnácti letech, s covidovým zemětřesením ve dne v noci, s bodem mrazu mezi tátou a mámou. Pro klid v rodině jsem jejich barák přenechal sestře. Žiju v pronájmu. Nejsem materialista. To mě uklidňuje.

To je ovšem to jediné, co mě uklidňuje. Do mého života zcela nenadále vtrhla vichřice. Zamiloval jsem se jako ještě nikdy a to je pro váhavého střelce mého naturelu k neudýchání. Abych se zbavil presu, maluju hospodu. Ani při tom se nedokážu rozhodnout. O co jde? Moje ex se mi po mnoha nevěrách chce vetřít zpátky do života. Doslechla se o mé nové lásce a já cítím, že ta je osudová. Bývalá burcuje můj soucit s vymyšlenou ereskou. S vydíráním a hrozbami jí pomáhají kamarádi i rodina. Vymýšlí si, že její roztroušená skleróza je i můj problém. Jak nápaditý argument pro záchranu minulosti! Mám vycvičenou bdělost k tomu jí nevěřit. Už tolikrát mě o tom přesvědčila. A čert vem moji slabost pro to nikomu neublížit. Přesto věřím. Tak trochu v zázrak. To se přece má.