Jobova zvěst

Na 99% se o nic nejedná. Na 99% je to maligní. Překvapení na hřbetu pravé ruky. Dva lékařské úhly pohledu. Ten druhý je většinový.

Nastává soukromá úzkost na pozadí všelidské úzkosti z války. Pořád se něco děje.

Realita má ostré hrany. Překutálel se mi svět. Během předoperační konzultace zazní. Je to ono. A biopsie? pokusím se bránit. V žádném případě, na to není čas, umlčí mě doktor. Je jedním z pilířů kliniky. Mám důvod mu nevěřit? Napětí pokračuje. Sestro, objednejte nejbližší termín na sál. To je to tak špatné? ptám se. Přikývne a uzemní mě slovy. Ve škole nám říkali, že pacientům máme říkat pravdu. Polknu. Mám mít ještě pochybnosti? Oni vám to zamlčeli? Má na mysli předchozí konzultace. Ve zprávách máte uvedeno, že se jedná o tumor. Na to, že se jedná o tu horší variantu, netřeba se ptát. Vnímám, že jsem tu za naivku. Hned po operaci to budeme řešit dál, sděluje mi doktor jasnou zprávu. Kromě pokynů a formulářů k předoperačnímu vyšetření dostávám zevrubné informace o kožních nádorech. Vydatná osvěta. Při odchodu jsem ještě jednou důrazně upozorněna na nutné pooperační zahájení léčby. Vypotácím se z ordinace. V rozsáhlé čekárně se trousí pacienti do dveří dalších ambulancí. Vyslechne si ještě někdo z nich podobný ortel?

Měsíc funguju setrvačností a z jakýchsi tajných rezerv. Nesvěřím se. Stačí, že jsem sama vyplašená. Měsíc do zákroku. Čas se vleče a vykazuje marnost. Už ať to mám za sebou. I když po něm bude hůř. Den D se přivlekl. Do prádla a do andělíčka. Mladý chirurg je anděl v lidské podobě. Méně se bojím. Operace začíná.

Nejdřív si to nakreslím. Teď ucítíte bodnutí jako od komára. Chirurg je jemný, pochválím ho. Je potěšený. Připomenu si slova dětského chirurga profesora Tošovského. Při jednom rozhlasovém rozhovoru mi vyprávěl o anestezii v plenkách. Řešila se i podáváním alkoholu, aby se otupila vnímavost. Hrůzná představa! Operatér je rád, že takovou dobu v medicíně nezažil a já jsem vděčná za komáří bodnutí. Za chvíli ho ucítím znovu, když chirurg říká. Ještě to trochu umrtvíme. Sestro, podejte mi čepelku čtyřku, abych to vybral všechno. Znovu jsem neúprosně tady a teď. Při šití vnímám, jak se dlaň zvedá za jehlou. Nic moc pocit.

Úleva, když je po všem. Zas tak krátké to nebylo. Polovinu dramatického scénáře mám za sebou. Myslela jsem, že pár dní mi k návratu do normálu stačí. Nestačí. Je to třítýdenní pauza od zaběhnuté každodennosti. Přenechání veškerých kompetencí levé ruce, která takovou výzvu nečekala. Veskrze nervní doba.

Čas se posunul, přichází rozuzlení. Pohled pravdě do očí. Je těsně před Velikonocemi. Máme tady zprávu z histologie a je to ta nejlepší zpráva, říká radostně lékař. Jiný než ten zvěstující jobovku. Dysplastické změny ani maligní nádorové struktury nebyly prokázány. Jedná se o solární lentigo. Víceméně kosmetická záležitost. Zatmělo se mi před očima a rozklepala kolena. Dali mi napít. Takové uchopení radosti od pacienta nečekali.

Jen pomalu mi dochází jasná zpráva. Tak, jak se zvedají prsty k životu, nadechuje se i moje duše. A dovětek na okraj. Ve snu jsem dostala vyrozumění seshora. Od svého zesnulého tatínka. Raději si ho ale nechám pro sebe. Kdybych prozradila, nevěřili byste.