Stalo se

a bylo to neobvyklé a příjemně překvapivé. Když je někomu ouvej, semkneme se k pomoci. Je to znak našich českých genů.

Můj nákup se posouvá na pásu. Blížím se k finále. Dobře naladěná pokladní komentuje téměř každé zboží, které prochází jejíma rukama. Tak mi připomíná, jestli počet mnou kupovaných vajec bude na Velikonoce dostačující, při markování velikonočních sladkostí se, s pohledem přes sklo na parkoviště zalévané úporným deštěm, strachuje, jestli letos přijde dost koledníků, schvaluje mi koupi beránka, protože je stejně dobrý jako ten domácí a co víc, je bez práce, což většina pracujících žen ocení. Sbírám svůj poslední kousek zboží, když se odvíjí další děj.

Za mnou zákaznice s malou dcerkou ukládá zboží do vozíku s průvodním slovem žoviální pokladní. Dochází k placení. Žena vyndává z peněženky všechno, co má. Přesto to nestačí. Chybí něco přes dvě stovky. Zákaznice se orosí. Přiznává nedostatek peněz, kartu zapomněla doma. Navrhuje odečíst některé položky z nákupu. Dítě postřehne matčinu nervozitu a zažádá si o pozornost. Maminko, mám s sebou kasičku a penízky z ní ti dám, zašveholí. Žena se rozpačitě usměje. Těch pár drobných, které jí dcerka nabízí, k doplacení nákupu nestačí.

Ve frontě se zavlnilo. Ztichla. Ticho před bouří? V žádném případě, právě naopak. Schyluje se k dobrým skutkům. Jedna z nakupujících nezaváhá a hlásí se jako první, když vzápětí jeden z mužů prohlásí. To bych se za chlapy musel stydět a vyplácí na pokladně větší polovinu částky, která ženě chybí. Zbytek dorovnává zmíněná starší zákaznice. Pomoc je sympaticky genderově vyvážená. Pomáháme Ukrajincům a nepomůžeme svým lidem? nese se frontou.

I když se venku strhla ostrá vánice a lidi v ní se za sklem obchodu tváří mrzutě, uvnitř je hezky. Dokonce moc.